Řeka

jdu sama
ulicí opilých návratů
kde jsi mě před pár dny konečně líbal
kde před časem jsi svá ústa ještě skrýval

plameny léta se taví v uhlíky
namísto černého jezera
kovem se třpytí hladina
brázděná shluky slov

vyškrábaných do černé matrice
ty záznamy mi pronikají
do srdce
do kostí, do křídel
v dlaních rezonují s čárou života
a chvějí se zázrakem sblížení
a střemchou voní

voní
když zavírám oči
jak tvé polibky voní

jako dva polibky, co mi obrátily vesmír

lížu si předloňské rány a zpívám
poslouchám vlastní řev
a Lilith, té měsíční bohyně se ptám:
padnu-li do hlubin – přijmeš mě?

propasti, třeba mě spal
jen mne tu na břehu nezapomeň

to ty dva polibky mi obrátily vesmír